Chodím do 9. třídy a právě ve škole jsme absolvovali kurz první pomoci. Netušil jsem, že se mi bude tak brzy hodit. Byli jsme s taťkou na zahradě. Táta šel pozadu, zakopnul, a i když se mu povedlo pád zbrzdit, bouchl se do hlavy.

Okamžitě upadl do bezvědomí, chrčel, nejspíš mu zapadl jazyk. Byl jsem v šoku, vystrašený, ale hned mi v hlavě instinktivně naskočilo to, co jsme se v kurzu učili. Zaklonil jsem mu hlavu, tlakem na bradu jsem mu otevřel ústa – a táta začal dýchat. Pak jsme ho otočili na bok, do zotavovací polohy a zavolali záchranku. Taťka strávil v nemocnici několik dní, skončilo to “jen” otřesem mozku.

Po téhle příhodě jsem byl nominovaný na Cenu Michala Velíška, dostal jsem poděkování a taky pamětní list od naší obce. To hlavní ale je, že jsem dokázal pomoci blízkému člověku, když to bylo potřeba. A navíc mě to motivovalo k tomu, abych se přihlásil na střední zdravotnickou školu a stal se záchranářem.